"Můj obraz bude vyprávět hodně příběhů. Musí být dostatečně velký aby obsáhl vše."

Vlámský malíř Pieter Bruegel (Bröchel, 1525?-1535 - 1569)

"Jedním okem hleďte na svět kolem a druhým do své vlastní duše... Jakmile porozumím tvé duši, namaluji tvé oči."

Italský malíř Amadeo Modigliani (1884 - 1920)

Nosíme se sebou neviditelnou tíhu, s lehkostí na duši, kterou předstíráme.

Za námi je tma, před námi mlha, obě houstnou.

Nakonec vycítíme, že se je třeba zastavit, abychom natáhli ruku pro bílou hůl.

Míjíme lidi bez postřehnutí a pak si pamatujeme jen siluety těl bez tváří. Někdy ještě zahlédneme koutem oka srdce živá a srdce spálená. Ve smíšeném davu kolem nás se ztrácejí pomatenci. Démony nahradily postavy z pohádek. Pod sebou často máme hlubiny strachu, a tak čekáme na nový den. Už jen nemnozí umí dávat do souvislostí neviditelné nad námi. Rodí se nás stále méně a hyne stále více. Poslední obraz anděla jsme pověsili za betonovou zdi.

Můj známý, ten z pradávna, mi řekl, že se mu udělalo modro před očima od modrých lidí. A zeptal se mně, zda jsou to andělé. Musel jsem přiznat, že nevím.

Všude se tam vynořují červené dřevěné domy v zelených místech, kde je vše pro dny klidu. Zázrakem oživený dům s odrazem na vodě, aby mě ještě zadržel na zemi.

Když jsem sám je mi smutno, tak volám anděly.

Když přiletěl vrabec, pomyslel jsem, že na většího opeřence si ještě nezasloužím. Jenže v okamžiku jsem zpozoroval, že ten vrabec je bílý. Tak jsem si uvědomil, že dosud zcela nevím, jak vypadají andělé.

Andělé přilétají, andělé přicházejí, na zavolání andělů.

Stíny mají různou gradaci. Jsou i stíny, které nejsou vrhané světlem. Existence bez stínu děsí. 

Čisté a volné krajiny je kolem nás stále méně, a máme stále málo času ji vstřebat. V našem podvědomí se pak rodí krajiny z naších snů.